Patrik

Ležím sám v manželské posteli.

Odešla jsi. Zůstala po Tobě jen vůně parfému a vůně Tvého těla.

Vůně prchavé jako moje vzlyky. Smutek jícnu vyhaslé sopky křičí na turisty.

Prázdná náruč bolí, asi jsi to chtěla. Dávno jsi už věděla.

Se džbánem se nesmí dlouho chodit do lesa. A s ohněm si hrát. A tygra syrovým masem dráždit. To se nemá.

Teď žiji v jiném času jako Ty. Tobě plyne pomalu, vleče se. Pozvolna dny se krátí, noci jsou nekonečné.

Mně běží jako zběsilý. Jako maratónec co zešílel na trati. A začal finišovat na třicátém kilometru. Protéká mi mezi prsty a studí jako voda horské bystřiny. Pro mne i noc je dnem.

Nespím, Ty spíš v cizí posteli.

Moje cesta se pomalu chýlí. Srdce nevydrží takové šílenství. Nemůže.

Cestu jsem měl někdy klidnou, jindy bouřlivou. Někdy rovnou, jindy klikatou. Někdy hladkou, jindy hrbolatou. Někdy v křesle, jindy na dřevěné lavici seděl jsem.

Čas se krátí. Ve vlaku už jsem zůstal sám s průvodčím. Dívám se z okna a sleduji život jak ubíhá okolo mne. Zprava i zleva. A čekám. Až mi průvodčí oznámí:

Konečná stanice, Hlavní nádraží. Vystupte si, pane !

.